Ústavní soud nezahálí ani na zelený čtvrtek, kdy vydal rozhodnutí k povinnosti soudů dostatečně zvážit veškeré aspekty svěření dítěte do střídavé péče. Skutkově se jednalo o případ, kdy soud svěřil nezletilou do péče otce, matce uložil platit měsíčně výživné 2 000 Kč a zamítl její návrhy na nahrazení souhlasu otce ve věcech pro nezletilou významných, na nichž se rodiče nejsou schopni dohodnout (změna bydliště a výuka v základní škole). Nalézací soud dospěl k závěru, že nezletilá v místě bydliště  má rodinné a sociální vazby, chodí zde do školy a účastní se zde i mimoškolních aktivit. Byť mají oba rodiče vhodné výchovné předpoklady a zázemí, je podle nalézacího soudu třeba nezletilou ponechat v místě dosavadního bydliště, což doporučil i kolizní opatrovník. Vzhledem ke vzdálenosti bydlišť obou rodičů (cesta 220 km trvá autem přes tři hodiny) nepřipadala podle nalézacího soudu střídavá péče v úvahu.

Jaký je tedy výsledek ?

Ústavní soud zdůraznil, že při rozhodování ve věcech péče o děti je třeba vycházet z obecného principu, že práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má zároveň právo na péči obou rodičů rovnocenně [viz čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nález sp. zn. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. 12. 2000 (N 185/20 SbNU 285).

Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá několik základních kritérií, která musí obecné soudy při rozhodování o úpravě výchovných poměrů vzít v úvahu. Patří mezi ně: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby; a 4) přání dítěte [srov. komplexně "průlomový" nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19–25].

Podle Ústavního soudu jsou soudy při posuzování vhodnosti (asymetricky) střídavé péče povinny v souladu s právy dítěte zvažovat konkrétní dopady případného cestování a způsobu vzdělávání na dítě, a to ať už je vzdálenost mezi bydlišti rodičů jakákoliv.Rozhodovaci praxe Ústavního i Nejvysšího soudu se tak v poslední době odklání od modelu svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů.Více v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3522/22.

Ústavní soud tak napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu uložil, aby znovu rozhodl a v souladu s výše uvedenými obecnými východisky zvážil i možnost svěření nezletilé do (asymetrické) střídavé péče obou rodičů, případně aby pečlivě odůvodnil, proč je nutné nezletilou svěřit do výlučné péče jednoho z rodičů, a to i s ohledem na všechny nové okolnosti, které se v důsledku plynutí času objevily.